Zajímavosti

Jak na chřipku a nachlazení - www.cyklistikakrnov.com.docx (37,2 kB)

 

Příprava na Salzkammergut!!

 

Kodex terénního cyklisty.docx (10,9 kB)

 

Kalendář údržby svého kola - zajímavé!

 

Sejmi si svého cyklistu.doc (1 MB)

 

 

Jak jsem jel Krále Šumavy...
Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen
při prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl
jsem se v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější sportovní
zážitek svého života.
Celá akce začala poměrně nevinně, -barevným letáčkem zobrazujícím
šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném cyklistickém
dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl doprovázen
lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek v technicky náročném terénu.
Propagační materiál dále popisoval nezáživné podrobnosti jako převýšení
(několik km), profil tratě (pro zdravé cyklisty?), dále již zajímavější
rockové skupiny, pivo a gulášek v cíli. Nabízel dokonce i dvě varianty
závodu krátkou(78 km) a normální (100km). Dnes už nejsem schopen
pochopit, že v jakémsi sportovním oparu(možná naladěn pravidelným sledováním Branek
bodů vteřin?) jsem vážně zvažoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad
i pod vlivem vzpomínek na nedávných 45 km na silničním kole po hladkém
asfaltu, z mírného kopce s větrem v zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se na
poprvé nebudu přepínat, řekl jsem si, a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu.
Při pozorném čtení dále pochopíte, že právě v tu chvíli jsem se
pravděpodobně podruhé narodil.
Fáze nultá - příprava
Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem
zhodnotil, že jsem špatně barevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající.
Toto se nejevilo jako větší problém, a tak o pár dní (a tisíců kč) později
jsem při pohledu do zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu
za Lence Armstrongem. Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání,
během které všichni kamarádi, známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli
dopodrobna seznámeni s tím, jakýže jsem to chlapák, když se účastním
velkolepého závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém pohledu na
internet jsem zjistil, že podobných chlapáků je v republice ještě cca 3,5 tisíce,
to mne ale ještě více utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro
nesportovní veřejnost, a že tedy dopoledne si sjedu toho Krále a odpoledne si hodím
lehký tenísek. Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt polepil barevnými
samolepkami typu I love triatlon a no pain, no gain. Myslím také, že jsem
byl jediným účastníkem s vyžehlenými puky na cyklistických šortkách.
Prostě - v předvečer závodu jsem byl ready.
Fáze první - před startem
Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a vyleštěné
kolo na střeše služebního vozu vysílalo do okolí mnohoslibující pablesky.
Už parkování se ale ukázalo být menší výzvou (s ohledem na další průběh
dne však zcela zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí nejmenovaného
městečka-soudě dle bílých čar na dlažbě-byla dimenzována přesně na 8
vozů.
Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po
půlhodině ježdění našel parkovací místo v rákosí asi 3 km od města, snad stojí za
zmínku to, že již v té chvíli jsem zacítil první lehké známky únavy.
Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu, přičísnutí vlasů
navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo registrace byla už
pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na mé kolo (promo model
z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou záležitostí. Poté jsem se snažil
protlačit se na náměstí, kde se mezitím již formoval hučící dav větrem ošlehaných
horalů a mužatek všech věkových kategorií. Již na první pohled bylo
zřejmé, že na místo v první, ale ani v padesáté startovní řadě nedosáhnu, a že tedy boj o
stupně vítězů mě bude od počátku neférově zatížen. Když jsem následně
zaujal poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny dámského prádla v zadní
části náměstí, jen se závistí jsem mohl sledovat šťastnější účastníky
protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru přede mnou. Uklidnilo mne
ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak umytá a barevná, jako to moje. Zde
malá příhoda: Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně zavadil šlapkou o
lýtko Diskobola stojícího vedle mne. Promiňte, špitl jsem. Odpověď
hrdelním hlasem mne měla varovat. neřeš vole, co je pod pět stehů se
nepočítá.
Fáze druhá - start
Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li, dramatický popis prvních metrů
závodu, budete zklamáni jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut jsem
totiž stál na místě , poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících se a
různě nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5ti metrů jsem po
nárazu do jakési stařeny (co ta tady mezi námi špičkovými atlety proboha dělá,
napadlo mne) jsem poprvé spadl.
Fáze třetí - závod
Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by asi
byli vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět
jednak na zem, jednak dále než 5 cm před sebe.Toto bohužel možné nebylo.
Jen podle nárazu řidítek do dlaní, navlečených do křiklavě červených rukavic,
jsem pochopil, že jsem poměrně brzy opustil (tehdy jsem ještě netušil že navždy)
asfaltovou cestu, a vydal se vstříc kořenům, šutrům a roklím. Na asi
pátém kilometru jsem, podle barevného hada vinoucího se do prudké stráně
přede mnou, odhadl, že se pohybuji někde na 300-500 místě. Toto zjištění bylo
pro mne v tuto fázi závodu prudkým zklamáním, neboť během svého holedbání známým
jsem tvrdil, že přeci jdu na první stovku! Navíc na mne každou chvíli
někdo ze zadu štěkl vpravo! a pak zase vlevo! a já se postupně propadal hlouběji do
startovního pole. Začínal jsem se také lehce potit, což mne rozladilo,
neboť jsem chtěl vypadat přitažlivě na cílové fotografii. Po 15ti
kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci (občas prostřídaného krátkým ale
zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či šutrech vyschlého potoka) jsem
pochopil, že musím poprvé změnit taktiku. Tato změna proběhla z Umístit
se na Dokončit. V tuto fázi závodu se tento cíl zdál poměrně reálný, neboť
ani já, ani nikdo jiný okolo ještě nekrvácel, nezvracel ani nebrečel.
Jenom snad někteří volili ostřejší slova, když za pomocí zubů a nehtů již po
sedmé měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola . Na třicátém kilometru se
objevila první občerstvovací stanice. Konečně přišla má šance na lepší
umístění!! Vychytrale jsem ostrou jízdou minul desítky závodníků, co
zastavovali, nabírali iontové nápoje, banány, pomeranče, či energetické
tyčinky. Já pouze dopil v jízdě poslední zbytek zteplalé žluté limonády z
cyklistické láhve, a vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání závodu, -
mnohakilometrovému krpálu vedoucímu kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli
dosahovala asi 30ti stupňů, a na mne po chvíli začala doléhat první
krize. Od zhruba této chvíle pro mne závod ztratil přesné kontury. To co
se odehrávalo dál, se pokusím slepit ze vzpomínek přes své vnímání v jakési
mlze, z útržkovitých záblesků paměti, a z vyprávění ostatních. Po
několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsem soudě podle kamzíků,
orlů a nízkých ohnutých stromků byl na samém vrcholu Šumavy. Slunce
rvalo a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé sjezdy, které snad slibovaly
relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se tak. Nebudu vás zdržovat popisem
těchto částí závodu, možná si jen zkuste představit jízdu prázdným
korytem divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do které bouře nanesla kořeny, kusy
stromů a lidských těl. Odvaha některých borců při sjezdech byla šokující,
za řevu a řinčení součástek se řítili do údolí, zatímco já (a nebyl jsem sám)
jsem vedl kolo dolů po srázu mezi stromy a kapradím, a střídavě si otíral
krvácející rány a slzy. Sjezdy byly proloženy prudkými stoupáními po
podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo být ani řeči. Nevím, jak
se ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do srázu. Jsem si ale jist, že
mnohakilometrová chůze v cyklistických botách (pro necyklisty: střevíce s
kusy ostrého železa přišroubovaného k podrážkám) nebude do budoucna
patřit k mým oblíbeným kratochvílím. Přišel čas na další posun v taktice z
Dokončit na Přežít.
Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků na
umístění. Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně do
kádě s iontovým nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky naprostému
vyčerpání (Naprostému? Ó jak jsem se pletl, byli jsme teprve na padesátém
kilometru) žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení jsem ale
koutkem oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i mnoho spolubojovníků, to mne
uklidnilo. Někteří dokonce vypadali, že již nežijí, soudě podle polohy
jejich těl a křečovitých grimas obličejů. Asi 15 minut jsem poté ležel na
zádech, občas se napil, ublinkl, znovu napil, až jsem do sebe násilím
vpravil něco tekutiny. Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň
nacpal do propocené kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze boje o život
mohla začít. Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu.
Slovo závod již používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci
byli již v ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové kapely,
popíjeli pivečko, a pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií rozjížděli do
svých domovů. My ostatní bojujíce o umístění ve třetí tisícovce jsme se
však dále rvali o život. Z 24 převodových stupňů mě fungovalo již jenom
8, což však nehrálo roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano
Ultegra často ke slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již jenom pro okrasu, což
mne dále diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech. Přední brzdu jsem
totiž po čtyřech pádech levým okem na šutry přestal používat. Při krátké
odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal asi každých 500m) mne letmý pohled na hodinky
varoval, že odpolední tenis již nestihnu, neboť jsem na trase už nějakých
šest hodin. Očima jsem propaloval svůj cyklometr, který jako jedna z mála
věcí na mém kole z Tesco-letáčku ještě fungovala, -a přes slzy odpočítával
kilometry konečně!! 76 77 78 79? ? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80
kilometru, uprostřed hlubokých šumavských hvozdů, mě došlo že letáček byl
pouhým propagačním trikem, a že organizátoři závodu vzdálenost pouze
odhadli, s odchylkou plus minus pár kiláků, no a co?? V tu chvíli mně
přešla chuť žít. Narval jsem do sebe poslední odporný sladký gel a byl připraven
každým metrem zkolabovat. Na zhruba 83tím kilometru jsem konečně v dálce
uviděl polní cestu. A po ní i silnici vinoucí se mezi domy v dáli! Na 85tém
kilometru byl definitivní konec. Vklopýtal jsem, - ne, nejel jsem, neboť
cílová rovinka byla opět do kopce na stadion, ne nepodobný Venclovskému
po jeho památném pokoření průlivu. Rozdíl byl pouze v té změti trubek co jsem
vláčel za sebou. Nálepka no pain - no gain visíc z rámu volně fletrovala ve
větru a já věděl, že počet účastníků v příštím ročníku bude pouze 3499.